Léčba skončila. Proč se ale pořád bojím, že se rakovina vrátí.

Léčba skončila. Proč se ale pořád bojím, že se rakovina vrátí?

Poslední chemoterapie.

Poslední ozařování.

Kontrola.

Výsledky.

A potom přijde věta, na kterou jste možná čekali dlouhé měsíce:

"Léčba skončila."

Okolí si oddechne.

"Tak. Máš to za sebou."

Jenže vy možná necítíte úlevu, kterou jste si celou dobu představovali.

Místo ní přichází něco jiného.

Strach.

Co když se to vrátí?

A najednou se obyčejná bolest hlavy nezdá být jen bolestí hlavy. Píchnutí v boku už není jen píchnutím. Únava, kašel, bulka nebo zvláštní pocit v těle dokážou během několika sekund rozjet v hlavě scénář, který končí jedinou otázkou:

"Nejsou to metastázy?"

Pokud to znáte, nejste přecitlivělí ani negativní.

Strach z návratu rakoviny je skutečný a velmi častý následek zkušenosti s onkologickým onemocněním.

A má dokonce své jméno.

Fear of cancer recurrence – strach z návratu nemoci

Odborně se používá termín fear of cancer recurrence (FCR) – strach, obava nebo nejistota spojená s možností, že se nádorové onemocnění vrátí nebo bude postupovat.

Určitá míra strachu po prodělané rakovině je pochopitelná.

Problém nastává ve chvíli, kdy začne strach ovládat běžný život.

Když kontrolujete své tělo několikrát denně.

Když vás každá bolest okamžitě vyděsí.

Když se několik týdnů před kontrolou nedokážete soustředit na nic jiného.

Když se bojíte plánovat dovolenou za rok.

Když se bojíte radovat, protože někde uvnitř čekáte, že se něco pokazí.

Pak už nejde jen o občasnou myšlenku.

Strach vám začíná brát část života, který jste právě získali zpět.

"Těš se. Máš to za sebou."

Je to věta pronesená většinou s nejlepšími úmysly.

A přesto může bolet.

Protože člověk po rakovině nemusí mít pocit, že má všechno za sebou.

Má za sebou léčbu.

Ale může mít před sebou kontroly.

Čekání na výsledky.

Následky léčby.

Změněné tělo.

Únavu.

Nejistotu.

A otázku, která se čas od času ozve:

"Co když se to jednou vrátí?"

Ukončením léčby se automaticky nevrátí pocit bezpečí.

A právě to může být pro okolí těžké pochopit.

Během léčby existoval plán. Potom najednou nastane ticho.

Odběr.

Kontrola.

Chemoterapie.

Další cyklus.

Vyšetření.

Další termín.

Během léčby se život může na dlouhou dobu změnit v kalendář plný nemocnice a lékařů.

Je to nesmírně náročné.

Zároveň ale existuje plán.

Někdo vás pravidelně kontroluje. Něco se děje. Léčba aktivně probíhá.

A potom přijde poslední léčba.

Kalendář se vyprázdní.

Kontroly jsou méně časté.

A právě tehdy může paradoxně úzkost zesílit.

Najednou už nejste každých několik dní nebo týdnů pod dohledem zdravotníků.

A to, co by mělo přinést svobodu, může zároveň přinést pocit:

"A kdo mě teď hlídá?"

Tělo, které jste znali, se může změnit v tělo, které neustále kontrolujete

Před nemocí jste možná bolest zad přičetli špatnému spaní.

Bolest hlavy stresu.

Únavu náročnému týdnu.

Po zkušenosti s rakovinou může mozek podobný signál vyhodnotit úplně jinak.

Bolest hlavy?

Mozek.

Bolest zad?

Kosti.

Kašel?

Plíce.

Nová bulka?

Je to zpátky.

Člověk začne svoje tělo sledovat způsobem, jakým ho před nemocí nikdy nesledoval.

A není těžké pochopit proč.

Jednou už vaše tělo vyslalo signál, který znamenal něco vážného.

Mozek si tuto zkušenost pamatuje.

Jenže žít v permanentním pohotovostním režimu je vyčerpávající.

Kontroly a "scanxiety"

Zvláštní kapitolou jsou pravidelné kontroly.

Několik týdnů jste relativně v klidu.

A potom se v kalendáři začne blížit datum vyšetření.

Najednou spíte hůř.

Pozorujete svoje tělo.

Přemýšlíte nad každým příznakem.

A čím blíž je kontrola, tím hlasitější může být otázka:

"Co když tentokrát něco najdou?"

Pro tento stav se mezi pacienty vžil výraz scanxiety – úzkost spojená s kontrolními vyšetřeními, zobrazovacími metodami a čekáním na jejich výsledky.

Někdy není nejtěžší samotné vyšetření.

Nejtěžší je čekání.

"Nemysli na to."

Jedna z nejčastějších rad.

A zároveň jedna z těch nejméně použitelných.

Protože zkuste si právě teď říct:

Nemysli na růžového slona.

Pravděpodobně jste si ho právě představili.

Se strachem to může fungovat podobně.

Čím více se snažíme určitou myšlenku násilím zahnat, tím více se k ní někdy vracíme.

Možná tedy není cílem nikdy nepomyslet na návrat rakoviny.

Možná je cílem naučit se říct:

"Ano, tahle možnost existuje. Ale dnes nemám informaci, že se to děje. A dnes chci žít svůj dnešní den."

To není naivní pozitivita.

Je to způsob, jak nepřenechat nejistotě úplnou kontrolu nad současností.

Rakovina vás nemusí "něco naučit"

"Aspoň teď víš, co je v životě důležité."

"Určitě tě to posílilo."

"Teď si budeš každého dne vážit mnohem víc."

Možná ano.

Ale možná také ne.

Někteří lidé po zkušenosti s rakovinou skutečně přehodnotí priority nebo začnou život vnímat jinak.

Jiní si z ní žádné velké životní poselství neodnesou.

A nemusí.

Rakovina nemusí člověka osvítit. Nemusí z něj udělat bojovníka. Nemusí ho naučit milovat každý den.

Někdy mu prostě vezme kus jistoty, kterou předtím považoval za samozřejmost.

A i to je legitimní zkušenost.

Co tedy se strachem dělat?

Prvním krokem může být paradoxně přestat se za něj stydět.

Pojmenovat ho.

"Bojím se, že se nemoc vrátí."

Mluvte o něm s někým, komu důvěřujete.

A mluvte také se svým lékařem.

Zeptejte se, které příznaky je skutečně potřeba sledovat, co je po vaší léčbě běžné a při jakých změnách máte kontaktovat zdravotnický tým.

Konkrétní informace mohou pomoci oddělit to, co skutečně vyžaduje kontrolu, od scénářů vytvářených strachem.

Pomoci může také omezení neustálého vyhledávání příznaků na internetu, práce s psychologem nebo psychoonkologem, podpůrná skupina, relaxační techniky či postupný návrat k činnostem, které dávají vašemu životu strukturu a smysl.

Nejde o to naučit se "správně myslet".

Jde o to, aby strach postupně přestal rozhodovat za vás.

Kdy už si říct o odbornou pomoc?

Občasný strach před kontrolou je něco jiného než úzkost, která člověku každý den zasahuje do života.

Zpozorněte například tehdy, když kvůli obavám:

• špatně spíte,
• nedokážete pracovat nebo se soustředit,
• opakovaně kontrolujete svoje tělo,
• vyhledáváte neustálé ujišťování,
• nedokážete plánovat budoucnost,
• vyhýbáte se kontrolám ze strachu z výsledku,
• nebo vám myšlenky na návrat nemoci zabírají velkou část dne.

V takové chvíli není potřeba čekat, až to "nějak přejde".

Psychologická nebo psychoonkologická pomoc je součástí péče o člověka po rakovině stejně jako péče o následky léčby na těle.

A co když opravdu cítím něco nového?

Tady je důležité najít rovnováhu.

Cílem není každý příznak ignorovat a přesvědčovat se, že je určitě všechno v pořádku.

Stejně jako není potřeba každý příznak automaticky považovat za návrat rakoviny.

Pokud se objeví nový, neobvyklý, přetrvávající nebo zhoršující se příznak, obraťte se na svého lékaře podle doporučení, která jste dostali v rámci následné péče.

Nechte posouzení na zdravotnících.

Nemusíte diagnózu stanovovat sami doma.

Možná už nikdy nebudete žít úplně stejně jako předtím

A možná právě tohle bývá jedna z nejtěžších věcí přijmout.

Před rakovinou byla budoucnost samozřejmá.

Po rakovině může člověk mnohem intenzivněji vnímat, že žádnou absolutní jistotu nemá.

Cílem proto možná není dostat se do bodu, kdy si už nikdy nepomyslíte:

"Co když se to vrátí?"

Cílem může být dostat se do bodu, kdy tahle otázka přijde…

…a zase odejde.

Aniž by vám vzala celý den.

Aniž by vám zabránila naplánovat dovolenou.

Oslavit narozeniny.

Koupit si lístky na koncert za půl roku.

Zamilovat se.

Začít něco nového.

Nebo se prostě jedno obyčejné ráno probudit a řešit úplně obyčejné starosti.

Pokud znáte někoho po rakovině…

Nemusíte ho motivovat.

Nemusíte mu říkat:

"Buď pozitivní."

"Nemysli na to."

"Hlavně se těš, že to máš za sebou."

Zkuste něco mnohem jednoduššího:

"Jak se doopravdy máš?"

A pokud odpověď nebude pozitivní, nesnažte se ji okamžitě opravit.

Poslouchejte.

Někdy největší pomoc není přesvědčit člověka, že už je všechno v pořádku.

Někdy potřebuje vědět, že může přiznat, že ještě úplně v pořádku není.

🌷 V HOPE víme, že cesta nekončí poslední léčbou.

Zůstávají jizvy, následky léčby, kontroly, otázky – a někdy také strach.

Nemusíte ho před ostatními schovávat.

Nemusíte být neustále stateční.

A nemusíte být vděční za každou minutu jen proto, že jste prodělali rakovinu.

Máte právo znovu hledat pocit bezpečí vlastním tempem.

A pokud je strach příliš velký, máte právo říct si o pomoc.

Protože život po rakovině není jen o tom přežít nemoc.
Je také o tom naučit se znovu žít, i když už víte, že některé věci nemůžete mít úplně pod kontrolou.

Článek má informační a podpůrný charakter a nenahrazuje lékařskou ani psychologickou péči. Nové, neobvyklé, přetrvávající či zhoršující se zdravotní obtíže konzultujte se svým ošetřujícím lékařem. Pokud strach z návratu onemocnění výrazně ovlivňuje váš každodenní život, spánek, vztahy nebo fungování, obraťte se na psychologa, psychoonkologa či svůj ošetřující tým.